Jiřinka- Půlnoční panna
Kdysi dávno žila ve vesnici u lesa chudá rodina. Jejich největším bohatstvím byla Jiřinka- to byla mladší sestra Marie. Jiřince práce v rukou jen hrála, krásná byla jako růže z rána a milá a hodná- radost pohledět! Marie byla také krásná, ale zlá a líná. Také měly bratra Honzíka, Marii i Jiřince byl sotva k pasu, ale měl je obě moc rád, hlavně Jiřinku.Jednoho rána vzala Jiřinka Honzíka s sebou k řece. Marie je ale zaslechla odcházet a vypravila se za nimi. Za stromy a za keři se krčila, aby ji neviděli.
Přišli k řece. Jiřinka se usadila do trávy u vody, začala plést věnce. Honzík se jí hned ptal, jestli si smí hrát ve ve vodě.
,,Ano bratříčku, ale kdyby tě potkal Kníže pán, tak se ukloň a pozdrav- pěkně a slušně.,,
,,Jistě sestřičko.,,
,,A kdyby se tě ptal, kdo jsem já, tak odpověz, že jsem jen mráčku stín a květů vzor a utíkej za mnou.,,
,,Ano Jiřinko.,,
Bratříček se hned rozběhl k řece, a Jiřinka pokojně usnula. V té době šel Kníže pán napojit koně k řece, takže si tam hned všiml Honzíka, jak mašíruje po pas ve vodě:
,,Kdopak jsi dítě?,,
Honzík dělal vše, jak mu sestřička poradila, když ale se Kníže zeptal, kdo že je ta překrásná dívka na louce, uslyšel odpověď, tak Honzíka prchajícího zastavil, a prosil:
,,Honzíku, Honzíčku, pomoz mi, mě se ta dívka velmi líbí, dám ti tři pytle zlata, když mě s ní seznámíš. Je totiž moc krásná: vlasy černé jako noc, sama bílá jako sníh, rty rudé jako krev, oči jako dvě studny!,,
Jak Marie slyšela slovo,,zlato,, , tak se rozeběhla ke Knížeti:
,,Ale zajisté, milý pane, to je má sestra Jiřina, dejte mi to zlato, povím vám, jak na to!,,
,,Tu máte děvče.,,
,,Já jsem Marie...Jedna, dva, tři,.. tři pytle. Děkuji....Dokud spí, naložte jí na koně a odvezte na své panství, mne ale vezměte s sebou!!! Na zámku se vám o ni postarám.. Ale zatím se postarám tuhle o Honzu...,,
Chytila ho za ruku a zamumlala:
,,A teď běž domů, jak někomu o tom co se tu stalo řekneš, tak tě ubiji!!!,,
Honzík se se slzami v očích rozeběhl do lesa. Tam dlouho bloudil, až našel malou tůňku. Zadíval se do tůňky a začalo se mu zdát, že vidí sestřičce do očí. Naklonil se aby jí byl blíž a... Vyplula jen jeho červená čepička.
Jiřinka se v tu chvíli probudila na zámku. Hned se ptala Marie:
,,Kde je Honzík?,,
,,Ten tvůj Honza nerozumný! Prosila jsem ho, ať sem pojede s námi, ale on.. Ne, on si nedá říci od starší sestry, on běží, kam ho napadne.. Běžel domů. Teď je tam v bezpečí a v teple.,,
Jiřinka se rozbrečela a povídá:
Ticho u studánky, ticho,
nehlesne tam ani hlas,
jen na vlnce u rákosí
pluje čapka zas a zas...
Lesní čistá vodní pěna
jako tmavá hrobu stěna
nad bratříčkem uzavřela
své náručí...........ach...
Ach jak v noci v lese temno,
jak se vrba krčí tam,
ach, jak bratřík z hrobu volá,
volá na mne tam...
Z vrby holoubeček bílý
do tmy křídlem mává...
Vlnky nad tělem dušičky,
nad bratříčkem vlna!
Vlna tělo tvoje lidské
pěnou zakryla,
když ty ležíš pod tou vodou,
já též budu tam!
S těmi slovy se rozběhla do lesa, marně se jí snažila Marie, Kníže pán i všichni sluhové chytit- proměnila se v motýla se šeříkovými křídly a dívkou se stala až u tůňky. Na vrbě uviděla bílého holoubka, který ronil slzy na vodní hladinu a mával sestřičce křídlem. Dívka vykřikla a skočila do ledové, průzračné vody. Na hladině zůstaly jen její dlouhé, nyní šeříkové vlasy, ale pomalu klesly na dno a přikryly těla bratříčka i sestřičky. Navždy.
Jen o půlnoci se jemná, skoro průzračná dívka vynořuje a povídá si se svým bratříčkem- holoubkem. Brání všemu živému, aby utonulo v tůňce. Pocestnému vhodí bledá dívka pramen vlasů do vody, když ho vytáhne, promění se v šeříkového motýla, odvede pocestného až na kraj lesa, tam se ukloní a rozplyne v mlze...
A co bylo s Marií? Jakmile Jiřinka naposledy vdechla ledovou vodu, a pomalu usnula na dně tůňky, Marie se propadla do hlubokého pekla. Teď už opravdu navždy.
Konec!
.JPG)